Jana Bedaňová: „Vím, jaké to je být migrant.”

S Mgr. Janou Bedaňovou jsme rozhovor uskutečnili v době, kdy získala Cenu prof. JUDr. Karla Engliše pro mimořádné absolventy, která jí byla udělena za excelentní studijní prospěch a aktivní zapojení do celé řady extrakurikulárních aktivit, zejména v rámci nevládních organizací činných na poli ochrany lidských práv. Její příběh je pestrý, netradiční a především inspirující. Práva začala studovat až ve třiatřiceti letech, předtím vystudovala jiné obory v Česku a v zahraničí, kde i několik let pracovala pro Apple a Google. V současné době se věnuje právnímu poradenství cizincům a pracuje ve Sdružení pro integraci a migraci.

Získala jste Cenu prof. JUDr. Karla Engliše pro mimořádné absolventy. Vaše výsledky jsou opravdu obdivuhodné. Celé studium jste podávala nadstandardní výkony. Absolvovala jste na fakultě specializační modul lidská práva a migrační právo, během studia jste jezdila pozorovat volby do zahraničí, pracovala jste jako dobrovolnice Člověka v tísni v Moldavsku. S koordinací dobrovolníků jste pokračovala po vypuknutí války na Ukrajině. Z čeho pramení tato touha pomáhat druhým?

Můj příběh má více rovin, tak asi začnu trochu zeširoka. Nejsem úplně standardní prototyp studenta, na Právnické fakultě jsem totiž začala studovat až v třiatřiceti. Mám původně vystudované jiné školy. Hned po skončení poslední školy, v době ekonomické krize, se mi poštěstilo a dostala jsem práci ve Finsku jako lokalizační testerka. V tomhle oboru se mi zadařilo, nějakou dobu jsem pracovala v Irsku pro Apple a pak taky v české kanceláři Googlu. Kolem třiatřiceti jsem se v profesním životě dostala do bodu, kdy jsem se rozhlížela, kam dál. Uvědomovala jsem si, že mám velké štěstí, že mi slouží zdraví, že mám na tu dobu dobrý příjem, ale taky že nevidím příliš velký smysl v tom, co dělám. Hledala jsem nějaký přesah.

Občas jsem vypomáhala známým v neziskových organizacích, přičemž někteří z nich pracovali s lidmi, co se nacházeli v různých tíživých situacích. No a v české společnosti tehdy převládal a pořád převládá narativ takzvaného „stačí chtít“. Totiž když se ti nedaří, tak jsi se asi málo snažil a můžeš si za to sám. Ale z mojí zkušenosti to tak nevidím, náš úspěch do velké míry předurčuje naše rodinné zázemí a vstřícnost našeho okolí, to jak nás rodina či přátelé podporují. Beru to tak, že oproti lidem, co neměli to štěstí, jsem se narodila do relativně materiálně zajištěné rodiny a nemusela jsem skoro až do pětadvaceti neustále řešit příjem. K některým úspěchům jsem přišla často i díky náhodě – takové to být ve správný čas na správném místě. A když mi ty úspěchy společnost umožnila, včetně například bezplatného vzdělání, tak mi přišlo, že je fér společnosti něco vrátit. Z práce mých kamarádů bylo zřejmé, po čem je při takové pomoci lidem největší poptávka: sociální pracovníci, psychologové a právníci. Tak jsem si v nějaký moment řekla: Jasně, právo, to si nějak dokážu představit. No a podala jsem si přihlášku.

To je tedy opravdu pozoruhodný příběh. Zmínila jste se o studiu vysokých škol. Jaké obory jste studovala? 

V Česku jsem vystudovala bakaláře mezinárodní teritoriální studia. V navazujícím studiu jsem vyjela na Erasmus do Irska, kde jsem si nakonec udělala místního magistra v oboru „Komparativní literatura a kulturní studia”. Literatura a teorie kultury mě bavily, předtím jsem totiž v Česku dělala rok i anglistiku. Ale protože jsem po magistru pobývala stále v Irsku a anglicky neuměl jen každý druhý, ale doslova všichni Irové, neměla jsem moc výhod na tamním trhu práce. Takže jsem při práci servírky a za občasného překládání vystudovala v Irsku ještě obor „Lokalizační technologie“. Zní to krypticky, ale šlo v podstatě o potechničtění lingvistů-překladatelů, aby zvládali testovat operační systémy a softwarové programy na správnost jazyka a uměli ověřovat v daném jazyce funkčnost programů. To je právě obor, ve kterém jsem pracovala, než jsem se rozhodla začít studovat práva.

Rozhodla jste se studovat práva rovnou se záměrem specializovat se na uprchlické právo nebo vás tento obor začal zajímat až během studií na PF UK?

Ne, takové zaměření jsem od počátku neměla. Chtěla jsem práva vystudovat a v průběhu zjistit, k čemu se dají použít. Je ale pravda, že zaměření na migrační a cizinecké právo během setkávání se s předměty na fakultě u mne vyplynulo poměrně přirozeně. Vždyť jsem sama žila po léta v Irsku a Finsku jako „migrant“ a vím, jaké to je, když nerozumíte dobře místnímu systému či jazyku. Na fakultě jsem navíc poznala paní doktorku Věru Honuskovou, která již léta buduje na fakultě azylovou kliniku, jedná se o specializační modul migračního práva. V tomto modulu lze získat kredity za předměty z azylového a migračního práva, za stáže v organizacích pomáhajícím uprchlíkům a cizincům, také je zde stáž na Ministerstvu vnitra, možnosti stáží v advokátních kancelářích pracujících v tomto oboru a simulace uprchlického tábora ve Vyškově. Dalo by se říci, že doktorka Honusková byla mojí mentorkou již od druhého ročníku, kdy jsme se setkaly na semináři z mezinárodního práva. Azylová klinika, kterou pomohla vybudovat, je unikátní program, v rámci kterého se snaží dávat studentům zpětnou vazbu a pracovat s nimi co možná nejvíce individuálně. To je poměrně časově náročné a myslím, že tato práce není vždy dostatečně doceněná. Vrcholem jejích snah je nedávné založení fakultního centra CeMiReLa (Centrum for Migration and Refugee Law).

Všechno šlo tedy přirozeným spádem, díky kterému jste se takhle vyprofilovala. Vaše studijní výsledky svědčí o tom, že jste excelovala ve všech předmětech. To bylo také čistě ze zájmu?

Měla jsem to štěstí, že mě bavily víceméně opravdu všechny předměty, byť jsem tedy tíhla k migračnímu a mezinárodnímu právu. Nicméně, nemyslím si, že studenti práva musí být už během studia vyprofilovaní. Právníci musí mít obecný přehled o všech právních odvětvích, odsud pramení i koncepce studia práv, kdy všichni studenti studují z 80% stejné předměty, co jsou ve společném základu. Například když se pak bude student ucházet o místo koncipienta v advokátní kanceláři, tak musí umět potenciálně od všeho trochu a jako advokát tím spíš, protože nevíte, s jakou agendou zrovna klient přijde. Takže jsem to studium nešidila, ale taky mě to intelektuálně bavilo. Na druhou stranu možnost specializace na PF UK rozhodně vnímám jako bonus.

O tom, že jste byla dobrou studentkou svědčí i vynikající prospěch během studia. Váš průměr byl 1,13. Za diplomovou práci jste získala cenu Praemium Excellentiae. Jak jste takto dokázala studovat vedle vašich dalších aktivit a práce?

Pomohla mi změna v práci. Dobrovolně jsem odešla z pozice vedoucí lingvistky a stala jsem se řadovou korektorkou. Nemusela jsem chodit do kanceláře a získala jsem flexibilitu pracovat odkudkoli, včetně přednáškové auly (smích). V praxi to ale nejvíc vypadalo tak, že když jsem měla mezi přednáškami volno, seděla jsem v budově školy a pracovala na korekturách. Obdivuju lidi, kteří studium zvládají s dětmi nebo s klasickou prací. Mně ta flexibilní práce umožnila vystudovat práva. Přitom můžu bez nadsázky říct, že jsem se studiu věnovala nonstop, pokud jsem zrovna nepracovala, nebyla na stáži nebo na volebním pozorování. Možná to ale souviselo i s mým věkem. Čím je člověk starší, tím trapnější mu je přijít na zkoušku nepřipravený. Současně díky neustálému časovému presu pro mne bylo zásadní dát každou zkoušku napoprvé. Takže vždycky, když jsem šla na zkoušku, tak jsem se musela vnitřně cítit, že umím aspoň na 80 procent. No ale vlastně jsem byla i dost nerd, když se na to dívám zpětně (smích).

Těsně poté, co jste absolvovala, začala válka na Ukrajině a vy jste se zapojila do pomoci uprchlíkům. Jak to probíhalo?

Skončila jsem školu a byla jsem tehdy poprvé po třech letech na dovolené. Vyrazila jsem na pouť do Santiaga a když jsem na ní byla třetí den, Rusko napadlo Ukrajinu a začala válka. Našla jsem první let, kterým se šlo vrátit do Prahy. Bylo totiž zřejmé, že vzhledem k velké ukrajinské komunitě v Česku, řada lidí prchající před válkou zamíří právě k nám. V den, co jsem přiletěla, jsem šla asistovat přijíždějícím uprchlíkům na Hlavní nádraží. Pak se mi ozvali z právního oddělení Organizace pro pomoc uprchlíkům, kde jsem dřív byla na stáži, protože potřebovali záskok. Situace v kanceláři byla kritická. Volaly stovky zoufalých lidí denně, kteří získali telefonní číslo na Hlavním nádraží, a většinou sháněli ubytování a nebylo možné je ve třech lidech zprocesovat. Oslovila jsem paní doktorku Honuskovou, která mi poskytla seznam potenciálních dobrovolníků z řad studentů práv a oslovila jsem je, jestli by nechtěli pomáhat s odbavováním telefonátů. Zařídili jsme tam v podstatě provoz na směny, kdy jsme ze začátku museli každou směnu vždycky znovu proškolovat. Asi po dvou týdnech jsem koordinaci dobrovolníků musela předat, protože jsem byla vybraná a vyslaná jako volební pozorovatelka s OBSE do Srbska. Po návratu jsem pak začala pracovat v Člověku v tísni jako koordinátorka programů v Moldavsku, kde je mimochodem v přepočtu na obyvatele ještě více uprchlíků než v České republice.

Věnujete se v současné době uprchlickému právu? Jaké jsou možnosti, pokud chce absolvent právnické fakulty pracovat v rámci tohoto odvětví?                                  

Od března pracuji ve Sdružení pro integraci a migraci (SIMI) a věnuji se právnímu poradenství cizincům. Převážně se jedná o cizinecké a pracovní právo, okrajově i azylové právo, našimi klienty jsou často i ukrajinští občané s dočasnou ochranou. Co se týče neziskového sektoru v tomhle právním oboru, tak organizací s právním poradenstvím zaměřeným na cizince zas není tolik. V Praze se jedná primárně o SIMI, Organizaci pro pomoc uprchlíkům, Inbázi, Integrační centrum Praha a Poradnu pro integraci. Absolventi azylové kliniky mohou samozřejmě pracovat i v advokátních kancelářích. Řada z nich poskytuje právní poradenství cizincům, kteří řeší pobytová oprávnění. Tato problematika se netýká jen uprchlíků, může jít třeba o Američany nebo Brity či občany států Latinské Ameriky. Také je možné se uplatnit na správním soudu, v Kanceláři veřejného ochránce práv či na Ministerstvu vnitra.

Moc děkuji za rozhovor. Přeji Vám, ať se i v budoucnu věnujete věcem, které Vás naplňují a dávají smysl.

Taky děkuji.

Autor rozhovoru: 

Pavel Nesit, redaktor oddělení komunikace  a vnějších vztahů