Bílková: „Rány na Ukrajině se budou hojit desítky let.”

Vedle tisíců mrtvých a zraněných jsou to miliony lidí na útěku, paralyzované hospodářství, zničená infrastruktura, nefungující zdravotnictví, zavřené nebo rozbombardované školy, poškozené životní prostředí… Válka, kterou před více než rokem na Ukrajině rozpoutalo Rusko, nedozírným způsobem zasáhla zemi a bude trvat generace, než budou tyto škody napraveny. Upozorňuje na to profesorka Veronika Bílková z Právnické fakulty UK, která se zabývá válečným právem i právy lidskými. Na válkou zasaženou Ukrajinu se dostala jako členka zvláštní mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Rozhovor vytvořila redakce UK Forum. 

V polovině loňského roku jste se stala vůbec první profesorkou v oboru mezinárodního práva v České republice. Čím si vysvětlujete, že dlouho na tento titul žádná akademička nedosáhla? Je snad mezinárodní právo světem mužů?

Mezinárodní právo veřejné je v dnešní době poměrně inkluzivní disciplína, nevidím tam jasnou dominanci mužů či žen. Hodně záleží na konkrétní oblasti – třeba právu lidských práv se často věnují ženy, naopak v oblasti mezinárodního investičního práva bývá více mužů, nikde ale není zjevná disproporce. To platí, ač to možná někoho překvapí, i pro oblast mezinárodního humanitárního práva, takzvaně válečného práva. Spíše je to tak, že čím výše či dále se v oboru dostanete, tím méně žen tam bývá. Zatímco v základním magisterském studiu je parita s lehkou dominancí studentek, v doktorském studiu se poměr obrací a na úrovni docentské či profesorské je dominance mužů už poměrně zjevná. Jedním z důvodů je to, že kritéria pro habilitační a profesorské řízení tradičně počítají s nepřerušovanou kariérou, kterou ovšem ženy z důvodů mateřství mnohdy nemají. Ženy tak akademickou drahou postupují pomaleji, a ne nutně se dostanou až na její konec.

Už v rámci diplomové, potažmo dizertační práce jste se věnovala problematice mezinárodního humanitárního práva ve vnitrostátních ozbrojených konfliktech. V úvodu dizertace z roku 2006 upozorňujete, jak to tehdy bylo v českém prostředí nové a opomíjené téma. Jak moc se toto právo proměňuje s novými typy konfliktů?

Základy současného mezinárodního humanitárního práva byly položeny ve druhé polovině 19. století. Tehdy zavedené základní principy, jako je princip rozlišování mezi civilisty a kombatanty, zásada proporcionality, která určuje míru dovolených vedlejších ztrát, nebo zákaz určitých typů zbraní, se od té doby nijak radikálně nezměnily. Co se však změnilo, je podoba konfliktů samotných. K původním mezistátním střetům přibyly vnitrostátní ozbrojené konflikty. Války se navíc rozšířily do nových prostředí: kromě klasické pozemní a námořní války známe válku leteckou a nově se mluví rovněž o válce v kyberprostoru. Změnily se technologie, objevily se nové zbraně, třeba zbraně jaderné či automatické, které umožňují, že člověk nacházející se na jednom konci světa je schopen zabít někoho na jeho opačném konci. Na všechny takové změny a posuny musí mezinárodní humanitární právo reagovat.

Celý rozhovor si můžete přečíst na webu UK Forum.