Dr. Lukáš Lev Červinka: „Propojuji právo a sociologii.”

Tři desetiletí žijeme v novém státě, pod novou ústavou. Sepětí občanů s nejvyšší normou je však velmi nízké. Proč tomu tak je, je jednou z otázek, na níž hledá odpovědi Lukáš Lev Červinka, doktorand Právnické fakulty UK a Univerzity Ca‘ Foscari v Benátkách. Díky orientaci na Středomoří se ve svém výzkumu zabývá komparací českého a italského ústavního práva a parlamentními politickými stranami. Unikátně přitom propojuje sociologii a právo. Patří také mezi velké příznivce otevřené vědy a její popularizace. Nyní proto shání peníze na vydání komiksového zpracování Ústavy ČR, aby ji přiblížil středoškolákům i širší veřejnosti. Projekt dr. Červinky můžete podpořit zde.

Českou republiku s Itálií spojují širší společensko-politické paralely, obě země navíc vyrůstají z podobného historického podhoubí. Při tvoření svých stávajících ústav, tedy nejvyšších právních norem, které formují jejich uspořádání, se totiž musely popasovat se svou totalitní minulostí. Tato blízkost přímo vybízí k tomu podrobit oba státy právně-sociologické komparaci. A právě do té se pustil Lukáš Lev Červinka, který se kvůli tomu naučil italsky a přihlásil se na benátskou univerzitu. Následně pak sestavil svůj Establishment Research Project. 

Vyloučení občané

„Propojuji právo a sociologii. Zajímá mě, jak se utváří a mění demokracie a jak v jednotlivých zemích funguje. Opírám se přitom o sociologické teorie Niklase Luhmanna. Studuji to, jak si společnost představuje sama sebe, kdo do ní patří a kdo ne. Právní pohled vám řekne, že lid jsou voliči, občané. Pravdou ale je, že i když máte občanství, nemusíte mezi lid patřit. Nemusí vás chápat jako součást politické komunity, může vás vytlačovat na okraj. Tak vznikají vyloučené skupiny, které se na politice a utváření hodnot vůbec nepodílejí. Zajímám se také o to, jak se vytváří identita státu a jaká je jeho úloha. Kdybych téma sledoval jenom normativním pohledem, viděl bych pouze zákony. Já do toho ale promítám i sociologické hledisko a zabývám se tedy i tím, jak stát chápe sám sebe, jaké hodnoty by měl zastupovat a reprezentovat a jak se vyvíjí,“ vysvětlil doktorand.

V centru výzkumného zájmu Lukáše L. Červinky jsou tak ústavy obou států a jejich vývoj, proměny a také vztah mezi normami a občany. Zatímco Italové se se svou ústavou cítí velmi silně spjatí, v České republice tomu tak není. Podle Lukáše L. Červinky to může být způsobené i tím, jak rychle a překotně se v roce 1992 rodila.

„Ústava vznikla poměrně rychle za zavřenými dveřmi bez zapojení veřejnosti. Bez ohledu na to, jestli je kvalitní, nebo ne, byla lidu předložená jako hotová věc. Přijetí nové ústavy v atmosféře toho, kdy se země dělí na dva celky, ačkoliv většina společnosti je proti, je něco neuvěřitelně těžkého. Devadesátá léta pak nijak nepřispěla k tomu, aby se vztah mezi ústavou a lidem vytvořil,“ podotkl s tím, že při tvorbě italské ústavy se rozvinula mnohem širší společenská debata, která vztah Italů k ústavě pozitivně ovlivnila.

Přímá volba prezidenta jako narušení systému

Za tři desetiletí své existence se česká ústava novelizovala osmkrát, například kvůli rozdělení ČR do krajů nebo kvůli vstupu země do NATO a Evropské unie. Nejkritizovanější změnou pak bylo zavedení přímé volby prezidenta, které podle ústavních právníků i politologů narušilo rovnováhu ústavního systému.

Italská ústava je o pětačtyřicet let starší než ta česká. I ona se dočkala v některých svých pasážích změn, které reagovaly na proměny společnosti. „Část ústavy, která se věnuje organizaci státu, se Italové snaží změnit neustále, naopak část věnovaná lidským právům a postavení občana se od té doby měnila zřídkakdy. Pokud je společnost stabilnější, ústava může po formální a obsahové stránce zůstat neměnná stovky let. Moderní společnosti se ale vyvíjejí mnohem rychleji, ústavy na to musejí reagovat. Neznamená to vždy, že musíte měnit text, mnohdy ústava zůstává stejná, ale mění se judikatura ústavního nebo nejvyššího soudu. Tyto instituce mohou poměrně flexibilně reagovat na změny společnosti. Je mnohem nebezpečnější, že se ústava stane vyprázdněným dokumentem minulosti, než když se často mění,“ podotkl doktorand.

Ústava jako komiks

Inspirován Středomořím, kde se o ústavách vysílají populárně-naučné a velmi sledované pořady ve veřejnoprávních médiích, se Lukáš L. Červinka snaží popularizovat ústavní právo i u nás. Spolu s dalšími vědkyněmi proto založil Hermeniculum: Institut populární ústavní hermeneutiky, jehož cílem je zvýšit povědomí veřejnosti o základech ústavního systému. V plánu mají také vydat ústavu zpracovanou jako komiks. Cílovými čtenáři by měli být především středoškoláci. „Vysvětlit srozumitelně, co Ústava ČR, ústavní právo a stát jsou a jaký mají význam, je o to důležitější, čím větší máme dojem, že je demokracie v ohrožení. Naší snahou je vytvořit ke každému článku ústavy jednoduchý komiks – tedy obrazové vysvětlení jeho smyslu. Součástí knihy by měly být i komiksy, které vysvětlují legislativní a volební proces. Je to jeden ze způsobů, jak jednoduše a přitažlivě přiblížit ústavu neprávníkům,“ vysvětlil Lukáš L. Červinka.

Zrod zhruba čtyřsetstránkové knihy, která by se měla jmenovat SatiriKom: Ústavní (ne)pořádek v obrazech, ale není jednoduchý. Naráží na nedostatek peněz. I když má tým podporu rektorky UK profesorky Mileny Králíčkové a děkana PF UK profesora Radima Boháče, na takový způsob popularizace se peníze z žádných vědeckých grantů použít nedají a najít soukromého investora na neziskový projekt je obtížné.

Peníze i na popularizaci

Popularizace vědy je také jedním z témat, které se snaží Lukáš L. Červinka otevírat. Připomíná totiž, že často právě jen díky ní může veřejnost nahlédnout za jinak těžko průchodné dveře výzkumných center a laboratoří. Ty přitom mnohdy fungují právě jen díky penězům daňových poplatníků. A to je pádný důvod pro to, vysvětlovat jim smysl vědecké práce a její výsledky.

Lukáš je proto i z toho důvodu velkým příznivcem otevřené vědy (open science) a otevřeného přístupu k publikacím (open access), což navíc nahrává dnes tak žádané interdisciplinaritě. „Nic víc neztíží vaši snahu spolupracovat s jiným oborem, než když zjistíte, že si článek z oblasti sociologie nepřečtete, protože vaše fakulta má předplatné jen pro právnické a politologické časopisy, nikoliv pro sociologické. Pokud se s tím potýkáte příliš často, demotivuje vás to chodit mimo váš obor,“ povzdychl si.

Občan versus korporace

Doktoranda neočarovala jen Itálie, pro inspiraci chodí také do světa filmu a literatury, především ho zajímá sci-fi a fantasy. Aniž by si to možná běžný divák nebo čtenář uvědomil, právo hraje v těchto žánrech důležitou roli. Ve většině dystopických nebo utopistických děl je právní systém dané společnosti vždy alespoň lehce naznačen.

„Reflektuje to a ovlivňuje uvažování o právu skutečné společnosti. Vytváří to určitou alternativu myslitelného, tedy toho, co je možné a co je kýžené a čeho se obávat. Po dlouhou dobu byly oblíbené dystopické romány o všemocném státu, který své obyvatele kontroluje, a byrokracii, která je dusí. Pak v tomto ale stát vystřídaly korporace, které dominují společnosti, vlastní lidi a jejich životy. Dříve byl stát ten subjekt, před kterým bylo třeba občana chránit. Proto vznikly katalogy lidských práv. Ústavní právo ve většině zemí však v tomto bodě zamrzlo a nereflektuje, že dnes jednotlivec není v nebezpečí před svým státem, který se stává víc a víc bezmocným, ale před velkými korporacemi.“

Autor: Helena Zdráhalová

Foto: Michal Novotný
Autorem jedné z ilustrací připravovaného komiksu je Karel Jerie.