Dr. Jan Exner: I dopingoví hříšníci mají právo na druhou šanci

Dr. Jan Exner z katedra evropského práva získal Bolzanovu cenu, která mu byla udělena za excelentní disertační práci rektorem Univerzita Karlova. Název anglicky psané práce v češtině zní „Boj proti dopingu ve sportu v interakci s právem Evropské unie: přiměřenost zákazu činnosti a antidopingové vzdělávání.” K příležitosti této významné události jsme pro vás vytvořili rozhovor.

Vážený pane doktore, gratuluji Vám k získání Bolzanovy ceny, která Vám byla udělena za Vaši disertační práci. Název anglicky psané práce v češtině zní „Boj proti dopingu ve sportu v interakci s právem Evropské unie: přiměřenost zákazu činnosti a antidopingové vzdělávání”. Jaké jsou Vaše pocity?  

Velmi si tohoto ocenění vážím. Je to pro mě velká čest a jsem moc rád, že téma mé práce týkající se práva Evropské unie a sportu zaujalo odborné publikum, které o Bolzanově ceně rozhoduje. Cenu sice dostanu já, ale rozhodně to není jen můj úspěch. Řada lidí, kterým patří mé poděkování, je velmi dlouhá. Je to má rodina, moji přátelé i odborníci, kteří mě ovlivňovali při psaní práce i během studia. Bez nich bych práci nikdy nenapsal. Toto ocenění beru nejen jako uznání textu jako takového, ale také své dlouhodobé vědecké i praktické činnosti. Disertační práce je výsledkem pěti let studia, výzkumu, ale zároveň je to téma, které mi osobně leží na srdci. 

Vy sám jste se sportem zabýval?  

Ano, v minulosti jsem se věnoval zejména orientačnímu běhu, ale svoji výkonnostní kariéru jsem ukončil příchodem do Prahy na práva. Během studií jsem se však sportu nadále věnoval na amatérské úrovni pro radost. Sport je pro mě srdeční záležitost. I proto budu moc rád, pokud má práce pomůže ovlivnit současný stav sportu a boje proti dopingu. 

Tím se dostáváme k tématu Vaší práce. Dovolte mi jednu přímou otázku. Jak často nebo v jakých případech sportovci, kteří jsou obviněni z dopingu, vyhledávají právníka? 

Záleží na několika faktorech. Zaprvé je to závažnost obvinění. V některých případech stačí komunikace sportovce s antidopingovou organizací. Ale v případě, kdy má sportovec pozitivní dopingový nález, měl by zvážit pomoc odborníka, protože jde o hodně. Nejcitlivějším trestem za doping je zákaz činnosti, který může trvat dlouho a může vést až ke konci kariéry. Zadruhé je to složitost antidopingových pravidel. Ta jsou natolik komplexní, že je pro sportovce těžké se v nich bez pomoci odborníka vyznat. V případě pozitivního nálezu se nemusíte každý den scházet s právníkem. Mnohdy pomůže jedna konzultace, kdy Vám odborník sdělí Vaše možnosti a pomůže Vám zorientovat se v této nelehké situaci. V praxi však nejsou sportovci vždy zastupováni advokáty. V  mnoha případech jednají sami za sebe, což je jejich právo. Doporučoval bych jim však promyslet všechny okolnosti a zejména ve složitějších případech zvážit odbornou pomoc.  

Ve své disertační práci se zabýváte tím, že jsou podle Vás antidopingové organizace při ukládání trestů až příliš přísné? 

Antidopingové organizace mají určitou míru autonomie. Jsou nejlépe povolané k tomu, aby nastavily pravidla a sankce za jejich porušování. Ale tato autonomie není bezbřehá. Antidopingové organizace neexistují v právním vakuu. Naopak fungují v rámci širšího právního systému, např. v rámci práva Evropské unie nebo mezinárodního práva. Tyto právní systémy jejich pravomoci ohraničují. Jednou z takových hranic je princip přiměřenosti, který ve své práci vztahuji na sankce za doping. Ty jsou často nepřiměřené, likvidační a neodpovídají závažnosti činů sportovců. Přitom i dopingoví hříšníci mají právo na druhou šanci. Dalším problémem je, že rozhodující orgány mají často příliš úzký prostor pro uvážení. Ve srovnání s dopingem mají například soudy při ukládání trestů relativně širokou pravomoc zvážit všechny okolnosti případu. U dopingu je toto spektrum značně zúžené. 

Mohl byste být konkrétnější? 

Vezměme si například zákaz činnosti v rozmezí od 12 do 24 měsíců za nedbalostní užívání některých zakázaných látek. Rozhodující orgány nemají výslovnou pravomoc ani ve výjimečných případech ukládat sankci pod dolní hranici této sazby. I v rámci ní máte velmi omezené možnosti, co můžete vzít v potaz. Antidopingová pravidla navíc výslovně uvádějí mnoho věcí, které nesmíte při ukládání sankcí zohlednit. Z tohoto důvodu se domnívám, že kromě nepřiměřené délky sankcí jde často o nepřiměřené omezování míry uvážení rozhodujících orgánů, které nemůžou zvážit všechny okolnosti případu. To vede často k tomu, že dva sportovci dostanou stejný trest, přestože se jejich případy výrazně liší, například sportem, kterému se věnují, nebo zemí, kde žijí. Na druhou stranu se také často stává, že dva sportovci dostanou naopak každý jiný trest, přestože se dopustili velmi podobného prohřešku. Tím pádem dochází k porušení principu rovného zacházení, ke kterému se přitom antidopingová politika a organizace hlásí. 

Jak může pane doktore k něčemu takovému docházet? Může se stát, že dva sportovci spáchají stejný přestupek a jinak jej posuzují v Česku a jinak ve Švédsku?  

Správně by tam samozřejmě rozdíl být neměl. V praxi k tomu však bohužel občas dochází. Důvodem je, že každá země má svůj vlastní procesní systém a neexistuje žádný nejvyšší soud, který by rozhodování národních orgánů sjednocoval. Jednotlivé případy se mohou dostat až k Rozhodčímu soudu pro sport v Lausanne, kterému se říká nejvyšší světový sportovní soud a jehož rozhodnutí působí silou autority na národní orgány. Nejsou pro ně však závazná a striktně vzato nemají precedenční charakter. Navíc se k Rozhodčímu soudu pro sport dostane pouze zlomek případů. Většina z nich končí na národní úrovni, kde nezřídka dochází k velkým rozdílům v ukládaných sankcích v obdobných případech. 

Antidopingové organizace by podle Vás měly rozlišovat penalizaci sportovců podle jejich zaměření? 

Podle pravidel tyto orgány nemohou zohledňovat, jaký sport děláte. Na papíře není rozdíl mezi trestáním hokejisty nebo gymnasty. Ve své práci jsem však dospěl k závěru, že v určitých případech je relevantní, jaký sport děláte. Důležitým kritériem je průměrná délka sportovní kariéry. Například v gymnastice jsou to jednotky let, zatímco v ledním hokeji nebo v některých vytrvalostních sportech to mohou být i desítky let. Statistiky ukazují, že průměrná délka kariéry ve vrcholovém sportu je osm let, ale to podle mě z výše uvedených důvodů nelze paušalizovat. Když jde například o paušální zákaz činnosti na čtyři roky za první úmyslný doping, pro gymnastku je to likvidační, zatímco hokejista to může „přežít“. Proto si myslím, že sport, který děláte, je jedním z kritérií, které by měly rozhodující orgány při ukládání sankcí zohlednit. 

I to je podle Vás projevem principu přiměřenosti?  

Ano, princip přiměřenosti není jenom o tom nastavit spravedlivě horní hranici trestu, ale zahrnuje i zásadu individualizace sankcí. Při ukládání trestů by rozhodující orgány měly mít pravomoc zohlednit všechny okolnosti případu. 

Domnívám se, že většina lidí, tedy především neodborníci, se na doping dívají jako na něco špatného a pokud sportovec takovýto prohřešek spáchá, tak není prostor pro nějaké zohledňování okolností. Přeci jen ve sportu funguje pravidlo cti a termín „sportovní chování”, tedy jakýsi morální kodex, doslova zlidověl. Jak se na to dívají odborníci? Ať už profesionální sportovci nebo právě právníci, kteří je zastupují.  

S tímto argumentem se setkávám často. Když přijedu na konferenci nebo někomu vysvětluji svůj postoj, je mi vytýkáno, že se zastávám hříšníků, kteří díky dopingu mohou podvodně získat medaile a slávu. Náš právní systém ale zaručuje právo na spravedlivý proces a přiměřený trest každému, tedy i sportovcům, kteří podvádí. Jean Valjean v Bídnících ukradl chléb, aby pomohl hladovějícím dětem jeho sestry. Za to dostal devatenáct let vězení. Věřím, že se dnes shodneme na tom, že takový trest není přiměřený. Dopingoví hříšníci porušili pravidla, ale každý má právo na přiměřený trest a druhou šanci. Účelem trestu není jenom někoho potrestat a vyřadit ze společenského života, ale také výchova a umožnění návratu do společnosti nebo ke sportovní kariéře bez dopingu. Pokud však někomu sankcí za první porušení pravidel zlikvidujeme sportovní kariéru, účely trestu podle mě nenaplňujeme. Tím se z boje proti dopingu stává spíše hon na čarodějnice, než snaha o férový sport. 

Vaši disertační práci jste napsal v angličtině. Bylo to z důvodu mezinárodního přesahu Vašeho tématu? 

Ano, bylo to z důvodu mezinárodního přesahu a také proto, že většina použité literatury je v angličtině. I proto je pro mě psaní v angličtině jednodušší než v češtině. Čeština je navíc gramaticky a stylisticky výrazně těžší jazyk než angličtina. Mým hlavním cílem při použití angličtiny však bylo ovlivnit mezinárodní debatu a fungování globálního boje proti dopingu. Přál bych si pozitivně ovlivnit celý systém. Pokud ale můj výzkum ovlivní výsledek byť jednoho případu, ve kterém díky němu antidopingové organizace udělí přiměřený trest, budu spokojený. 

Bude se Vaše práce publikovat?  

Ano, rád bych svoji práci publikoval. Po domluvě se svým školitelem, profesorem Tomáškem, jsem začal jednat s vybraným zahraničním nakladatelstvím, které o moji práci projevilo předběžný zájem. Pevně doufám, že se jim bude líbit i můj publikační návrh a dostanu smlouvu. V rámci případné publikace bych svoji práci rád nadále rozvíjel. Od června 2022, kdy jsem práci obhájil, vznikla nová soudní rozhodnutí i odborná literatura týkající se mého tématu. I díky své praxi mám navíc několik myšlenek, kterými bych rád budoucí knihu obohatil.  

Čím se pane doktore, krom publikace monografie, budete zabývat nyní nebo v následující době? 

Mým hlavním cílem je teď najít rovnováhu mezi osobním životem, akademickou činností a výkonem advokacie. Na začátku dubna jsem absolvoval advokátní zkoušky a rád bych se advokacii částečně věnoval. Myslím si totiž, že akademie a advokacie se skvěle doplňují. Cítím, že mi moje dosavadní praktická zkušenost velmi pomáhá při výuce i výzkumu. Také jsem rád, že mám díky své akademické činnosti hlubší vzhled do některých věcí, kterým se věnuji v právní praxi. Zároveň považuji kombinaci akademie a praxe za určitou formu prevence syndromu vyhoření. Z těchto důvodů se nyní vydávám na cestu, na které se obě tyto činnosti budou vhodně doplňovat a na které budu mít zároveň dostatek času na svůj osobní život.

Autor rozhovoru: 

BcA. Pavel Nesit, redaktor oddělení komunikace a vnějších vztahů